Ranč FOUCHE

... na pastvu do Vsetína se Fuša dostal po zranění z dostihu. Když jsme ho přivezli z Bratislavy, několik dní jsme ho nemohli ani vyvézt ze stáje. Po pár týdnech, jsme ho začali pouštět do ohrady a já ho začala brát pod sedlo v kroku.  Jevilo se to, že už to bude jen a jen lepší. Ale trenéra napadlo, že ho pošle do Vsetína na pastvu, kde se "prej" spravý a vrátí se napapkaný se zpevněnou nožkou. Jenomže, opak byl pravdou. Když jsem se v říjnu na něj jela do Vsetína podívat, zbyly mi jen oči pro pláč. Fuša stál v ohradě, koukal nepřítomným pohledem a ty jiskřičky v očích, které vždy míval, byly pryč. Nožka byla ještě v horším stavu a byl tak vyhublý, až mi bylo do breku. Nakrmila jsem ho tam spoustou jablek, které jsem mu dovezla a jela jsem rovnou za trénerem mu oznámit, v jakém stavu jsem Fušu na pastvě našla. Trenér na mou žádost Fušu z pastvy stáhl zpátky do stáje a sám byl zděšený, jak vypadal. Potom se rozhodl, že se Fuši musí zbavit, protože to pro něj byl jen kůň, který mu už žádný dostih nezaběhne. A tak začal můj boj o záchranu života Fuši. Nejdříve jsem ho chtěla dát někam do útulku nebo ho někomu darovat, jen aby nemusel jít na jatka. Ale nakonec. Nakonec jsem si ho nechala já a do dnešního dne tohoto rozhodnutí vůbec nelituji...